Recesistický a zábavní spolek Schlaraffia vznikl na podzim 1859 v Praze v okruhu umělců kolem německého divadla. Chtěl podporovat kulturu, humor a přátelství — a rychle se rozšířil hlavně do německých zemí. Do konce roku 1918 už existovalo 180 říší s téměř 8 000 členy. Do spolku se nevstupovalo podle postavení, vyznání ani profese, ale podle zájmu o umění a humor. Členy byly i významné osobnosti evropské kultury. Slavnosti parodující středověké hostiny se konaly většinou jednou týdně, kultovním zvířetem spolku stala sova, a to konkrétně výr velký. Šaškovské pokrývky hlavy se lišily podle jednotlivých říší.

 

V Moravské Ostravě vznikl tento klub v roce 1912 a fungoval do roku 1938. Svá sídla a místa setkávání pojmenovávaly významně jako hrady – místním sídlem byl tzv. Schachtburg, jehož podobu s okrouhlou věží, lomenými oblouky i cimbuřím zachycuje pohlednice datovaná rokem 1913. Ostravský hrad se nacházel v ostravském hotelu Zuber a jedno ze sídel měli také v hotelu National / Palace, kde pravděpodobně upravili fasádu jezdné z budov tak, aby vypadala jako středověký hrad – užita byla asi imitace kamene.

 

Ostravští „blázni“ ze Schlaraffie se scházeli každý týden a vítali se pozdravem „Lulu“ – v němčině dětskou frází pro „potřebuji čůrat“. Vzhledem k tomu, že šlo o německý spolek, působilo toto oslovení o to úsměvněji. Na hlavách nosili šaškovské čepice se zvonečky a mluvili výhradně ve verších. Podle vzpomínek syna Josefa Reisze dokázal jeho otec pronášet dlouhé, rýmované proslovy zcela improvizovaně – přímo z patra.

Samotný název pochází ze staroněmčiny Schlaraffenland či Sluraffenland (země bláznů a povalečů) a označuje v podstatě to bájné místo místo, kde létají pečení holubi přímo do úst. I členové spolku se místo vlastními jmény nazývali humornými přezdívkami. Jména provázaná s přezdívkami jsou známá i z ostravské Schlaraffie.

 

Například zmíněný Josef Reisz byl Aeneas a jeho identické dvojče Franz – Andreas (slovní hříčka: Ein As – „jedno eso“ a Andere As – „druhé eso“). Jejich další bratr Rudi Reis byl zase risotto – protože se jmenoval Reizs.

 

Hans Ulrich, syn významného stavitele Hanse Ulricha (vila Parník) byl Lex mihi ars tedy „Zákonem je mi umění“, syn pivovarníka Markuse Strassmanna – Adolf byl zase Spund der Quellfrohe tedy „Špunt od šťastného pramene“. Členem byl také známý František Grossmann z Grossmannovy vily – Heimchen der Villenstarke tedy „Cvrček z honosné vily“. 

Jednou ročně se na Schachtburgu konalo odpoledne pro děti: hlavní rytíř z pódia rozhazoval sladkosti a děti se o ně přetahovaly; „neposlušní“ (či ti, co to hráli) končili v symbolické cele a museli žádat o milost.

 

Podle vzpomínek Pavla Reisze byla přibližně polovina členů spolku židovského původu. Zároveň píše, že se jako chlapec styděl za rodinné spojení se spolkem — považoval ho za „100 % německý“, což v česky mluvící rodině nechápal. Možná to ale byla i „záminka“, jak se pánové na večer vzdálili od manželek.

 

Spolek byl většinově mužský, ženy se objevovaly jen výjimečně. „Rytíři“ si také vyměňovali návštěvy s jinými „hrady“ v okolních městech.