Střelniční

Kdybych se narodil před sto lety v tomhle městě... I.

Jedu si po Slezskoostravské na bicyklu, vítr mi hvízdá kolem uší a nohy šlapou skoro samy. Po pravé ruce míjím Strassmannovu vilu, kdysi pyšný symbol úspěchu. Markus Strassmann ji pojmenoval po své ženě Tereze, ale dnes už v ní žije jejich nejstarší syn Adolf s dcerou Dorotheou. Vdovec. Snaží se udržet rodinný pivovar, co se rozkládá od vily až k ostravským Karpatům. Jenže peníze se ztrácejí rychleji než pěna na špatně načepovaném pivu a problémy se kupí. Netuší, že za pár let se nad Evropou stáhne temný mrak, který přivede jeho bratra Ernsta k zoufalství a nakonec i jeho samotného do záhuby. Teď ale ještě nic neví. Dneska má dobrou náladu – zapíná kabát, přehazuje šálu a vyráží za kumpány ze spolku Schlaraffia, kde ho znají jako Špunta od šťastného pramene.

Přede mnou se klene lávka do sadů na Staré střelnici. Kdysi tu bývalo rušno a bylo tu fajně, ale Wilczkovy doly z toho udělaly bažinu a celé místo zavřeli. No, za pár let se to tu zase probere k životu – davy lidí budou proudit na SK Slezská, jako by se nechumelilo. Nikdo ještě netuší, že už za rok nad hlavami začnou klapat vozíky s uhlím na nové lanovce.

Cestou k řece míjím hostinec U Lípy. Tady v zahradě starosta Prokeš burcoval davy svými projevy. Fajný chlap, dobře to naše město dává po velké válce do kupy! Ale pivo si tu nedám, šlápnu do pedálů až k Dubu. Tam se teď schází parta havířů, co před třemi lety začala na Slezské oficiálně kopat do mičudy.

Kdybych se narodil před sto lety… možná by mi teď vážně zavoněl sváteční oběd od hospodyně Strassmannových. Ale místo toho cítím jen svěží jarní vzduch a slyším hudbu. Könnemann tu má svou hudební školu už přes třicet let – a zdá se, že mu to pořád ladí.