Těšínská

Kdybych se narodil před sto lety v tomhle městě.. II.

po levé míjím čedičový lom, kde chlapi tahají šutry jak hory. Kdysi tu bydlel starosta a ředitel Wilczkových dolů, Stieber. Měl tu krásnou vilu a kolem ní takovou zahradu, že baby ze Slezské i Moravské Ostravy tu stály v řadě, aby se pokochaly. To byla krása! No a dnes? Dnes tu chlapi tahají třímetrové balvany, dřou se tu jak havíři. Stejná lopota, stejná patronka Barbora, stejná dřina, .. Kdo si na ně za těch sto let vzpomene, kdo ví. 

Ejhle, děcka běží kolem školy. Hraběnka Ema Wilczková tu při slavnostním otevření držela prapor a hrdě ho předávala. A škola to nebyla jen tak ledajaká! Podpis pod ní nechal slavný architekt Franz Böhm, ten samý, co stavěl v Moravské Ostravě ty krásné domy, dokonce i hlavní synagogu. Loni zbourali tu jeho vilu na Nádražní třídě. Už se tam staví hornický dům, no a příští rok snad i další kavárna bude -  Elektra. Kdo ví, jak dlouho to tam vydrží.

Školu tu vedl Pan Bukovanský, ten nám tu zrobil kus práce, jakou historii té naší Polské Ostravy zachránil. Teď už je na odpočinku, ale nezapomínáme na něj, snad ani další generace nezapomenou. Ten chlap to s těma děckama neměl lehké, když mu třeba z oken chodili krást hrušky do zahrady ředitelské vily, ale vždycky to všechno porovnal.

A tu už je ředitelská vila, tu se střídají ti ředitelé Wilczkových dolů. Teď tu sedí Höfer. Jeho otec byl kdysi se starým hrabětem Wilczkem na té slavné polární výpravě. Dokonce tam po něm na severu pojmenovali tež kus země, tak jako po Wilczkovi. Ještě minulý rok tu u něj tatík býval na vile, ale dneskaj už je na věčnosti, tak jak ten Wilczek. No a synek Hans tu teď dělá pořádek. Ale za pár let uděláme pořádky my s ním! Bude chtít dát hřiště na střelnici Němcům, ale bratři Válkovi se nedají. Vyrazí do Vídně za hrabětem a ten to radši svěří kopalistům z SK Slezská. No a až se přižene nacistická bouře, Höfer nebude vědět, co je dobro co zlo a rychle pak na konci vezme nohy na ramena. Ale to je ještě třicet let daleko.

Přes cestu máme ředitelství, ale byla tu fajná hospoda. Baranovec se jí říkalo. Prý to kdysi vlastnil nějaký baron, ale jazyk lidu to zkroutil na Baran a už to zůstalo. No děda mi jako děcku vyprávěl, že prý se tu na kopcách kdysi pásli barani a pastýři si to tu pokřtili na Baranovec, tož každý máme svoju legendu.

Ej, ale už mi z toho přemítání vyschlo v krku! Budu muset přestat tak rozjímat. Ještě minu naši hasičkou zbrojnici s tou věží jak jehlan. Herdek zrovna jede dráha tak počkám až se zvednou šraňky a jsem u drážního domku, ten tu bude  beztak stát až tu skoro nic nebude za sto let. To už jsem u Trojice a mám tam kusek na jedno u Gleisingera.

Tata mi vždycky vyprávěl, co se tu dělo před jednatřiceti roky. Jak tu stříleli do havířů, tata měl štěstí, jen mu kus stehna visel od kosti. Ale jiní také štěstí neměli a natajno je v noci pohřbívali, aby nebylo další srocení. Celá cesta pak byla od krve jak na porážce. Rok po tom se u Gleisingera konal ceremoniál a na deset tisíc lidí se pak táhlo na hřbitov, aby odhalili pomník padlým.

Dám si jedno pivo a pak půjdu omrknout opravu kostela na kopcu. Před válkou se mu půlka propadla, v děravých základech jsme se jako děcka proplétali dovnitř. I můj statný tata se tam dokázal protáhnout! Chtěli ho zbourat, že nejsou peníze, bo válka, ale Bůh zasáhl. Nechal spadnout i druhou půlku, aby se ten kostel aspoň trochu spojil a přežil, než se vyberou peníze na opravu. No, a dnes se tam zase pracuje. Tak se tam podívám, jak jim to jde.